Říká se, že po smrti už nic není. Že neexistuje strach, obavy ani bolest. Říká se, že ve smrti člověk nalézá už jen klid a mír.

To však o něm rozhodně neplatilo. Cítil svírající trýzeň a panickou hrůzu ještě dlouho po tom, co se to stalo. Nemohl se hýbat, nemohl dýchat. Cítil jen tíživý strach a silnou, slovy těžko popsatelnou bolest, která se zarývala hluboko do jeho nitra. Vypadá snad takhle peklo? Nedokázal se zorientovat. Nemohl křičet, nemohl se pohnout a nevěděl, kde je. Jediné, co vnímal každičkým kouskem svého těla, byla trýznivá muka, která se každou sekundou zavrtávala hlouběji a hlouběji do jeho nitra. Doslova cítil, jak je tím jeho duše trhána na kusy. Na nic jiného se nedokázal soustředit.

„Zlato?” její jemné ruce mu pohladily tvář: „Zase si usnul.”

Koukal na ni a chvíli mu trvalo, než se zorientoval. Díval se do jejích něžných očí a na chvíli získal pocit, že je vše v naprostém pořádku.

„Asi. Nedokázal jsem pohnout s tou poslední kapitolou. Kolik je vůbec hodin?”

„Šest, teď jsem se vrátila. Vyzvedneš holky z dramaťáku?” Její blond lokny jí padaly do obličeje, když sklízela rozházené papíry po stole. Ze zatažených rolet ji ozařoval paprsek zapadajícího slunce. Připadala mu neuvěřitelně krásná. „Tome?” položila ruce v bok a upravila si neposlušné lokny. „Posloucháš mě?"

„Jo, jasně," odvětil nezúčastněně jakoby se právě vrátil z dlouhého a letargického snu.

Její jemné rty se mu mezitím letmo opřely o mírně zpocené čelo. Cítil, jak se jeho dech zklidnil a pomalu ho začalo zalévat příjemné horko. Posadil se a zaostřil na vizitku ležící na stole. Natáhl po ní ruku, ale na poslední chvíli ucukl. Zahnal při tom palčivou a nepříjemnou vzpomínku dřív, než se stihla dostat na povrch. Ještě si nechtěl vzpomenout.

Vyšel ven a nastartoval Kraksnu. Tak jí pojmenovala jeho žena ještě v době, kdy spolu jen randili. Bylo staré, oprýskané a věčně na něm něco nefungovalo. Nedokázal říct, proč se ho ještě nezbavil. Možná to bylo proto, že s ním vydržela tak dlouho a možná byl zkrátka příliš nostalgický. Cestu kolem sebe vůbec nevnímal, jen zahloubaně hleděl před sebe. Kdyby holky nestály hned na kraji cesty, zřejmě by bezmyšlenkovitě dojel až do vedlejšího města.

„Jedeš pozdě.” Kudrny dvojčátek mírně zapružily při jejich kývání hlavou ze strany na stranu. Nechal je nasednout a vyrazil. Při cestě je pozoroval ve zpětném zrcátku. Ignorovaly ho. Chichotaly se a špitaly si něco mezi sebou. Najednou jím projel silný pocit lítosti. Vzápětí mu hlavou projela tupá bolest. Levou rukou si promnul čelo. Zdálo se mu, že mezi prsty ucítil něco lepkavého. Podíval se na svou levou ruku. Byla od krve. Namátkou zkontroloval holky ve zpětném zrcátku. Tentokrát mu opětovaly dlouhý, mrazivý pohled. Uslyšel výstřel a vzduchem zavanul pach střelného prachu.

Bolest rezonovala hluboko uvnitř něj. Cítil, jak se mu cosi studeného a kovového zarylo hluboko do míst, kde dřív míval čelo. Zalapal po dechu, chtěl vykřiknout, ale nedokázal to. Znovu jím otřásla hrůza a strach. Nikdy v životě necítil tak silnou úzkost. Pocítil palčivou bolest. Jinou, než tu, kterou zažíval do teď. Nedokázal však rozpoznat, odkud přesně přicházela. Snad od rukou?

„Tome? Tome!! Co děláš tady dole?”

„Co?”

Po probuzení byl vždycky trochu malátný. Nikdy se mu ale nestalo, že by byl náměsíčný. Stál v kuchyni nad plynovým sporákem. Ruce držel nad hořákem. Monika vypnula sporák a podívala se na jeho popálené ruce: „Jak dlouho to ještě hodláš ignorovat?” Chvíli si nebyl jistý, jestli je to opravdu ona.

„A co?” Nedokázal se na ni přestat dívat. Její pohyby a obratnost s jakou ho ošetřovala ho fascinovaly. Zvedla k němu své oříškové oči a chvíli na něj upřeně koukala. Bez dalších slov mu podala vizitku. Alespoň měl pocit, že mu ji podala ona. Díval se jak odchází, zatímco v ruce mnul kartonovou navštívenku. Jediné, co z ní v tom šeru dokázal vyčíst, byla emailová adresa. Pocítil další vlnu svírající úzkosti. Z tváře si setřel slzu. Nemohl se zbavit pocitu, že takhle viděl Moniku naposledy. Nechtěl na to teď myslet.

Nedokázal přesně říct, jak dlouho v obýváku seděl, ani kde se tam vzal. Zřejmě se v noci z kuchyně přesunul místo do postele rovnou na gauč. Nebylo by to nic zvláštního, poslední dobou měl se spaním problémy. Spíš ho překvapilo, že si nedokázal vzpomenout na nic z předešlé noci. Poslední, co si pamatoval, bylo, jak mu Monika obvazuje ruce.

„Tak my jdeme, pa!” Než stihl zareagovat, bouchly dveře.

„Vzpamatuj se, chlape!” přikázal si. Nalil si kafe a otevřel notebook. Díval se na blikající kurzor a nemohl dát dohromady srozumitelnou větu, natož aby se dostal k poslední kapitole, o které mluvil třetím rokem. Promnul si pravou rukou čelo a usykl bolestí. Zvedl se a došel si pro další hrnek kafe. V duchu nadával sám sobě a svým nočním epizodám. Znovu se dlouze podíval na své obvázané ruce. Nedokázal se ubránit dojmu, že nic z toho není opravdové. Jako kdyby to už jednou zažil, ale jinak. Sebral z kuchyňské linky vizitku, kterou mu dala Monika předešlý večer a vyčetl z ní dobře známé jméno.

Vzal jediné klíče, které zůstaly na stolku v předsíni. Vešel do garáže. Kraksna nikde. Před barákem stál jen Moničin jeep. Mírně zaťal levou pěst a uvědomil si, že v ní svírá něco hranatého. Rozevřel dlaň, v níž spatřil krabičku od zápalek. Z rozjímání ho přerušil křik. Rozhlédl se kolem. Seděl v Moničině autě. Že by zase na chvíli usnul? Vložil klíčky do zapalování a nastartoval.

„Co tady děláš, Tome? Naše sezení skončila. Nemůžu ti už dělat psychologa.”

„Já jsem dostal včera tuhle vizitku od Moniky a…” Byl zmatený. Nedokázal si vzpomenout, kde se tam vzal.

„Monika ti dala mou vizitku?” Vzal mu z ruky kartičku a dlouze se na něj podíval. Jeho pohled ho znervózňoval.

„Já...já mám problémy se spaním.”

„A ne jenom se spaním, co? Přijel si Moničiným autem? Ví to? Kolik jsi toho dneska vypil, Tome?”

„Prosim?”

„Co se ti stalo?” Vzal jeho ruce do dlaní.

„Spálil jsem se ve spánku.”

„Tohle přece nejsou spáleniny! Vždyť je to krev! Kde je Monika?”

„V práci…myslím…”

„A holky?”

„Holky?” Nechápal, co se děje. Nechtěl to chápat. Zatím ještě ne. Podíval se na své ruce. Při pohledu na krev pocítil nevolnost.

Chvíli si myslel, že omdlel. Chlad a dobře známá všudy přítomná tma ho však přesvědčily o opaku.  Nepokoušel se křičet, nepokoušel se vzdorovat, věděl, že to nemá smysl. Na tváři pocítil něžný dotek jejích rukou. V zářivé siluetě před sebou matně rozeznal ženu, kterou dřív tolik miloval. Na chvíli doufal, že ho opět z téhle noční můry zachránila. Tentokrát to však bylo jiné, než byl zvyklý. Stále trčel na stejném místě. Nepocítil radost ani lásku, která ho hřála pokaždé, když se na ni podíval. Nechal vztek, který v sobě celou dobu potlačoval, aby ho prostoupil. Už  s ním nebojoval. Rezignoval, protože pochopil, že na tomhle místě postrádá boj jakýkoliv smysl.

Seděl na gauči. V prstech si pohrával s vizitkou a před sebou měl prázdnou lahev. Nepočítal kolikátá to byla. Nechtěl to vědět. Nechtěl si sám sebe takhle pamatovat. Zoufalého, neúspěšného, nemilovaného. Znovu se podíval do přijatých e-mailů a všechno mu do sebe zapadlo - její týdenní služební cesty, pravidelné výlety s holkama za její matkou, zdlouhavé telefonáty v koupelně i její pozdní příchody domů. Podváděla ho. Podváděla ho celé ty tři roky s jeho zasraným psychologem. Dva lidé, kterým věřil, svěřil jim své obavy, strachy, sny. Všechno vzali a otočili proti němu. Zradili ho, dokonce i holky. Pocítil vztek a praštil lahví o zeď. Nikdo mu Moniku nevezme. Nikdo mu neodveze jeho holčičky. Nikdo jiný nebude žít jeho život. Přestal se bránit nepříjemným vzpomínkám. Vzpomněl si na vše, co si přál zapomenout.

Cítil její dotyky na své tváři. Slyšel, jak ho něžně volá. Viděl její krásnou alabastrovou tvář. Vedle ní vesele povykovaly holky: „Tati! Koukej, co jsem udělala!” „Ne! Nejdřív se podívej, co jsem udělala já!”

Díval se na usmívající Moniku. Úsměv jí neopětoval. Věděl, že to není doopravdy. Věděl, že to v něm má vyvolat lítost. Jedině tak mohl prosit o odpuštění. On však o žádné odpuštění prosit nechtěl. Necítil výčitky, cítil zradu. Zradu od těch, které nejvíc miloval. Náhle jím projela dobře známá trýznivá bolest. Uvědomil si, že je odsouzen snášet muka, která sám způsobil. To byl jeho trest. V dáli se mu zdálo, že cítí smrad pálícího se masa.

Stál v obýváku a díval se na její rozbitou tvář. Všude byl cítit benzín a její oříškové oči, které dřív tolik miloval, byly plné slz a strachu. Chvíli se na ni koukal. Věděl, že je to naposledy. Nechtěl si ji pamatovat takhle. Zoufalou, ustrašenou, nevěrnou. Pohladil ji po jejích zlatých loknách a naposledy ji políbil na čelo. Přál si, aby cítil smutek. Přál si, aby mu to nebylo jedno. Přál si cítit alespoň něco. Necítil však nic. Škrtl.

Vzal jediné klíče, které zůstaly na stolku v předsíni. Nešel do garáže. Věděl, že tam Kraksnu nenajde. Vzpomněl si, kde ji nechal zaparkovanou.  Zůstala stát kousek od školy, do které holky chodily. Její interiér zdobila zaschlá krev a andělské hlavičky jeho holčiček krášlila díra po kulce. Nechtěl si je takhle pamatovat. Ukřičené, ubrečené, nechápající, proč na ně jejich táta míří pistolí. Ne, opravdu si je nechtěl takhle pamatovat. Pečlivě omyl jejich zkrvavené hlavičky a vlásky. Usadil je zpátky na zadní sedadla a připoutal. Nebyl si jistý, ale možná na chvíli pocítil hluboký a upřímný žal. Auto se nesnažil nijak zvlášť skrýt. Nechal ho na kraji lesa. Naposledy je pohladil po čerstvě umytých kudrlinkách. To bylo ještě před tím, než se vrátil domů za Monikou. Šel pěšky. Vzpomínku přerušil zvuk lámaní kostí doprovázený velmi ostrou bolestí. Tam, kde dřív míval nos a ústa, cítil pramínky tekoucí teplé krve.

Stál v kanceláři svého psychologa. Nepřekvapilo ho to. Už si na změny scén v tomhle temném prostředí zvykl. Nepodivoval se ani nad tím, proč má v ruce pistoli, na sobě krev a psycholog díru v hlavě. Neudivil ho ani náhlý pocit euforie a zadostiučinění. Uvědomoval si, že tohle všechno neodmyslitelně patří k místu, ve kterém se nachází. Pochopil také, že za každý náznak radosti přijde nevýslovná trýzeň. Podíval se na své ruce. Byly od krve. Teď už necítil nevolnost. V levé ruce stále svíral krabičku od sirek. Zahlédl se v zrcadle a nepoznával se. Nepoznával ten bezcitný obličej.

Přistoupil k otevřenému oknu a podíval se dolů. Jako kdyby minulost, současnost i budoucnost splynuly v jedno a on mohl vidět a cítit veškerý čas najednou. Díval se na své polámané tělo a pozoroval lidi, kteří ještě netušili, že ho nezachrání. Měl štěstí. Dopadl na hlavu a zlomil si vaz. Ani to nebolelo. Veškeré utrpení přišlo až po tom. Věděl, že je na čase zrekapitulovat poslední část svého smutného života. Skočil.

Místo tvrdého nárazu se kolem něj rozprotřela neproniknutelná tma a naprosté ohlušující ticho. Teď si byl jistý, že jeho domněnka byla celou dobu správná. Byl v pekle a byl odsouzen vidět, cítit a prožívat vše, co způsobil svým blízkým. Už mu nezbyly žádné pozitivní vzpomínky, za něž by mohl ukrýt hrůzy, které spáchal. Uviděl mladý pár, jak našel jeho malé holčičky v krví vymalované Kraksně. Slyšel křičící Moniku a cítil puch spáleného masa. Viděl hasiče, kteří se snažili napravit, co způsobil, aniž by věděli, co je čeká uvnitř. Viděl a slyšel sekretářku, která vběhla do kanceláře chvíli po tom, co vypálil díru do hlavy svému psychologovi Moničinou pistolí, kterou si koupila, když z něj začala mít strach. Byla to stejná pistole, jakou zastřelil holky. Přes všechnu bolest, jež způsobil, a která jeho duši stále znovu a znovu trhala na kusy, se neubránil chladnému úsměšku. Na chvíli měl pocit, že vyhrál. Uspokojení vystřídala ještě silnější bolest a chlad. V tu chvíli si uvědomil, že tohle místo už nikdy neopustí i to, že těžko popsatelná muka mu nedovolí zapomenout na to, co udělal.

krvavý pomeranč Píšu , , ,

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *