Pamatujete si, jak jsem málem dostala psa? Ne? Asi mě málo čtete. No, každopádně – nakonec se k nám taky jeden dostal.

I tátové občas mívají krizi středního věku a jako dospívající dcera tomu těžko uniknete. Obzvlášť v těch chvílích, když si táta začne plnit všechny ty sny, o kterých dvacet let mluví a vždycky začínají a končí stejně – na gauči před televizí.

A pak to jednoho dne prostě všechno udělá: odstěhuje se z Prahy kamsi na samotu u pole, prodá auto, koupí motorku a pořídí si psa, o kterém celé vaše dětství říká, že mu v životě nepřekročí práh jeho bytu. Jenže barák očividně není byt. Mimochodem mé dětské já stále cítí zradu za ty roky lží o tom, jak je pes smradlavé a neužitečné zvíře, o které doma rozhodně nestojí a žádá řádnou satisfakci (ale o tom snad raději jindy).

„Máme psa.“ „Cože máme?“ „No psa.“ „Jako živýho?“ „Ne, vycpanýho, koupil jsem ho vedle u myslivce. Jasně že živýho.“ „Ty ses zbláznil?“ „Ne, vožral.“

Je to tak. Leží tam. Vejde se do jedné ruky a zákonitě čůrá po třech krocích. Myslím tím psa, ne tátu. „Takže je to pravda! Tys fakt pořídil psa!“ „No, aspoň se tu nebudeš nudit,“ řekl a radostným krokem odhopsal k autu.

Fráze: „Chodí za tebou jak pejsek,“ je opravdu a neuvěřitelně trefná. Chodí za mnou všude – z obýváku do kuchyně, z kuchyně do obýváku, zase do kuchyně, na záchod, do vany a u toho neustále čůrá. Často po třetím, někdy dokonce až po čtvrtém kroku. Proto taky to neustále chození do kuchyně a zpátky – vzít hadr, utřít loužičku, vyždímat hadr, utřít další loužičku a tak pořád dokola.

„Co tady s tim psem celý dny děláš? Musíš ho naučit chodit čůrat ven. Viď, Blacku? Že chceš chodit ven?“ Obojek kolem krku, vodítko do tlamy (protože Black se rád vodí sám) a jde se. Jasně, teď se ti najednou po třech krocích čůrat nechce, co ty malej grázle?! myslím si, zatímco náš malý černý poklad vesele poskakuje v trávě, o tři čísla vyšší než je on sám. „Tak pojď, ty náš malej hrdino, jde se domů“, zavelím a důrazně zatahám za vodítko. A sotva otevřu dveře od domu, ozve se ta stará známá písnička: tři kroky, nevinný výraz, loužička a útěk – doma to jde zkrátka líp.

Chtělo to chvíli, ale vycvičil si mě: vstanu, udělám veeelkej krok, Black mezitím vstane – jeden, druhej, třetí krůček a už s ním v ruce utíkám ven. Každých patnáct minut, tam a zpátky, za dobře vykonanou práci dva piškotky – jeden pro psa, druhý pro mě. A když konečně přestane čůrat doma, začne štěkat. Na mě, na tátu, na poštáka, na můj odraz, na svůj odraz, když si chce hrát, když má hlad, ze spaní, z nudy. Zkrátka pořád – nová dovednost se musí řádně předvést. „Cos s tim psem udělala?“ „Štěká, no…“ „To jako teď bude štěkat pořád?“ „No nevim, už si tu štěká dvě hodiny.“ „Kdybys ho radši naučila nějaký normální povely…“.

Ostatně netrvá dlouho naučit psa veškeré té psí etiketě jako čůrat mimo dům, uposlechnout základní povely typu sedni, lehni, přines (přesně v tomhle pořadí a za hromadu piškotů). A když už to vypadá, že jsem to já, kdo má situaci pevně v rukou, rozuměj všechny možné schovky na vodítka jsou odhaleny, máme doma psa na prahu puberty a vše začíná nanovo.

Ze sladkého štěňátka, které jsem donedávna nosila v jedné ruce, vyrostl pes, jehož hlava dosahuje mého pasu a váží o pět kilo víc než má maličkost. Místo zběsilého hledání vodítka se teď zoufale snažím vyrvat tomu monstru hlavu z kapsy bundy, ze které vesele vyžírá všechny piškoty. „Ty měly bejt za vodměnu!“, křičím, zatímco mi v hlavě pořád dokola běhá ona známá věta všech cvičitelů světa: „Psovi musí být od začátku jasné, kdo je u vás doma pán!“

Tak se na to podívejme – piškoty z kapsy už vyžral. Vyrval mi vodítko z ruky a kamsi ho zašantročil. Na můj povel: „Blacku! Dones to vodítko!“ přinesl pískací míček, a tak si tu místo venčení už půl hodiny aportujem na dvorku. Na stupnici psí hiearchie jsem někde mezi Alfou a Omegou na mínus bambiliontou. Smířená se svou pozicí rezignovaně beru Blackovi z tlamy oslintanou hračku: „Přines!“

krvavý pomeranč Bloguju , , , ,