Mám blog. Zase. Ale to víte, protože jste si přečetli nadpis, že jo. A zřejmě to stálo i v příspěvku na Instáči, kterej jste taky určitě četli, takže se omlouvám, že se opakuju, ale nedá se svítit.

Tohle je můj v pořadí už třetí pokus o to, kam kromě povídek (kdy v mém šnečím tempu vzniká zhruba jedna za dva roky) cpát i svoje doprovodné mentální výblitky (jako je třeba tenhle). Tak se mohl mimochodem jmenovat i ten blog – mentální výblitky – ale neprošlo to testovací skupinou. Líbilo se to jenom Kris a podle jejího hysterického smíchu a šílenství v očích jsem zhodnotila, že ji pro dobro své, její i těch pár zbloudilých duší, které sem zavítají, raději z testovací skupiny vyřadím. Alespoň pro tentokrát.

Mimochodem vymyslet název pro blog je ve 21. století docela kumšt. Když totiž dneska hodíte kamenem, trefíte tři blogery a nějakýho toho influencera k tomu jako bonus. Z toho plyne, že všechny dobrý domény jsou zabraný. Třeba taková doména broucivhlave.cz, která byla mým horkým favoritem, má od října loňského roku také svého hrdého majitele (díky Lenko Pavelková, doufám, že jsi se svojí doménou šťastná!). Nic na ní zatím není, ale předpokládám, že s ní bude mít majitelka velký plány.

Jala jsem se tedy udělat jakýs takýs one-woman brainstorming a vybrainstormingovala jsem si kolem 70 potenciálních názvů. Mezi mé oblíbené patří již zmíněné mentální výblitky, nitrolební hypertenze, květák jako mozeček, vlašskej vořech nebo čtyři druhy sýra (podobnost s pizzou, kterou Martin líně žvejkal, zatímco na něj ze zdi padaly nedržící lepíci je čistě náhodná).

Jako jasně, mohla bych obnovit svůj historicky první blog na iDnesu, ale chtěla bych tomu dát trochu jinou formu. Myslím vzhledově. A taky asi úplně nepotřebuju, aby na blogu hořečně svítilo moje jméno. Teda ne, že by mě těch mých pět pravidelných čtenářů, kteří shodou okolností patří mezi moje nejbližší přátele, neznalo, že? Jenže co až budu jednou slavná? To budu ještě ráda, že jsem se proslavila pod rouškou anonymity.

Původní příspěvky z iDnesu tady najdete taky (časem), takže se například můžete pobavit nad mým úplně prvním blogovým příspěvkem, který má zhruba tak stejnou informační hodnotu jako tenhle. Vím moc dobře, jak je informační hloubka psaného projevu v dnešní době důležitá, a že po ní všichni prahnete, takže za tenhle tip nemáte samozřejmě vůbec zač. Najít ho můžete tady. (Nenajdete, #sorryjako, přečetla jsem si ho s pětiletým odstupem a věřte, že ho nechcete číst. Já ho taky nechci číst a internet ho taky nechce číst – už nikdy.) Ukázala bych vám i mou druhou snahu o blog, kterej jsem chtěla rozjet loni, ale po přečtení toho prvního příspěvku jsem fakt ráda, že ani ta druhá snaha neexistuje. Navíc tam bylo spíš nic než něco, takže žádná škoda, že už není.

Zato je tady Krvavý pomeranč, jehož název je čistě náhodný. A to i přes 70 vymyšlených názvů během 14 dnů. Zrodil se někde mezi přemýšlením nad tím, proč jsem na vymýšlení názvů takový nemohlo a jak asi Anthony Burgess přišel na tak super název jako je Mechanický pomeranč a zakrváceným Martinem Hofmannem v Teroristce, na které jsme v tu chvíli s Ver byly. Já vím, není to název století a navíc se tak jmenujou hned dvě knížky, ale někdy se zbytečnejma detailama vzdalujeme tomu, co v tu chvíli potřebujeme dělat ze všeho nejvíc. A já potřebuju psát, jinak se asi brzo zbláznim.


2 komentáře

Jakub · 05/07/2019 v 12:38

Držím pěsti ať je pomeranč šťavnatý a krvavý ještě dlouho.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *