„Ahoj Neli, nechceš s náma letět zase na dovču?“ „No ani ne. Mně se to letos moc nehodí, potřebuju bejt hodně v práci.“ „Aha, tak já ti to řeknu jinak – poletíš, mně se samotný jenom s Filou stejně nechce, jo? Tak jo, papa, hezky se uč.“

Po přeorganizovaní celého mého dosavadního letního plánu, vyčerpávajícím zkouškovém a pár dní v práci se celá z počátku zapeklitá situace s dovolenou na Zakynthosu zdála jako dobrý nápad. Člověk sice musel už týden před odletem zaznamenávat první záchvaty matčiny paniky, po letech soužití s ní si však vytvoříte určitou odolnost vůči jejím vpádům k vám do pokoje a vodopádem slov ohledně toho, co si máte zabalit vy, co ona, co bratr a co rozhodně nezapomeout. Vlastně jenom kývete a říkáte „ano“. Take no big deal.

Další slovní smršť se přehnala na letišti. „Ježišmarjá, já nechala doma ten slamák. Co si vezmu na hlavu? A to lehátko! Nelino! My nevzali to lehátko! To je blbý…“ „Prosim tě, mami, hlavní je, že máme doklady, ne?“ pronesl moudře můj bratr, aniž by odlepil nos od tabletu. „To je fakt. A ty máš pas, Neli?“ Co je to za blbou otázku? Jistěže mám pas – doma, ve skříni, zahrabanej bůh ví kde. Polilo mě horko. „No, ne, ale mám občanku, to do Řecka stačí, ne?“ pronesla jsem a aktivně jsem se začala hrabat v batohu. Jo, tak občanku taky nemám.

Náš milý pan taxikář sotva odjel a mohl se vracet. Mezi řečí nezapomněl podotknout, jak těžká živnost taxikáře vlastně je a kolik mu zaměstnavatel ve finále vezme, ale můj názor na taxu nezměnil. Ne, že bych z pana taxikáře vytřískala nějakou závratnou slevu, ale jak s oblibou říká moje babička – za blbost se platí. Tak jsem platila a ne zrovna málo.

Pro mou mámu se v mém pokoji nachází nepřehledné a chaoticky uspořádané universum. Já naopak ve svém pokoji shledávám dokonalý řád. Proto jsem s hledaním pasu šla najisto. Tedy ne, že bych v rámci stupňující se paniky nevyházela celou skříň ven. Kazdopádně čekáte-li zoufalou historku o hledání pasu, zklamu vás. Na letiště jsem se stihla vrátit ještě s předstihem.

Další sranda začala, když jsme odbavení čekali na letadlo. „Nelino, průser!“,řekla máma zoufajíc prohledavající kabelku. Výborně, ještě jsme nevytáhli paty z republiky a už je to samej průser. „Já si nevzala šminky. Ty vole! To je den – šminky nemám, slamák nemám, lehátko jsme nevzali,“ drmolila si, zatímco běžela do nejbližší parfumerie. No, průser si každá z nás zřejmě představuje trochu jinak. Nicméně o mámě jsme s bráchou dobrou čtvrt hodinu neslyšeli.

Let i následná cesta autousem do cílové destinace proběhly v klidu. Jediným zneklidňujícím faktorem byly množící se kapky všude kolem. „Bohužel se nad námi utvořil nějaký lokální mrak. Bude to jen chvilková záležitost. Už víc jak tři týdny nám tady nepršelo a po tomhle zase dlouho nebude.“ Tak zněla slova delegátky. Z lokálního mraku pršelo ještě dva dny. Ale to jen tak na okraj.

Odměnou za celodenní šílenství nám byl pokoj s úžasným výhledem, který i přes nepřízeň počasí stál za zdokumentování. A zatímco jsem dokumentovala, ozvala se z pokoje rána. „Doprdele!“ To si zrovna moje maminka urazila koleno o roh postele. A nebyla by to moje maminka, kdyby jedno zakopnutí nechala bez povšimnutí. Chodila po pokoji sem a tam: „Vidíš to? Co to je? Co to mám s těma nohama?!“ „To je chůze, mami,“ pronesl bratr s ledovým klidem hluboce zaujat jakousi hrou v PSPéčku.

To nám ta dovolená ale pěkně začíná, co?

——————————————————————————————————————–

Ze zákulisí

Povídka je stará už téměř pět let a stále patří mezi moje nejoblíbenější. V životě jsem prožila dost momentů, ale zapsala jen některé. Jsem ráda, že mezi těmi zapsanými je i tenhle.

Nemine totiž rok, kdy bych si ho nepřipomněla a před očima neměla svojí zmatenou mámu. Díky maminky, že vás máme! Bez vás by na světě bylo o polovinu méně srandy! 😉


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *