Pohledy – všichni jsme je dostávali – na školy v přírodě, na tábory a vůbec kamkoliv jsme jeli, a bývala jich pěkná řádka.

Maminka v nich nikdy neopomněla ony pečovatelské fráze – „doufám, že vám dobře vaří a pořádně jíš“, „vrať se nám v pořádku„, „moc se nám stýská“, „prý se má ochladit, proto ti pošlu ještě balík s dalšími dvěma svetry, holínky a větrovku“. Tatínek se s tím naopak moc nepáral: „Ty darebáku! Jak to, že jsi nám poslala jenom jeden pohled?!“ „Posílám pozdrav z …..“ (za tečky si můžete domyslet jakékoliv město) „Jak ti tam, ty nimro, vlastně chutná?“ „Tak jak se pořád máš a co užitečného děláš? Máte krásné počasí, tak doufám, že se koupete, a že jsi nezapomněla, jak se plave.“

Z celé mé hromady pohledů však jenom jeden jediný k sobě váže živou vzpomínku. Skýtá v sobě totiž hádanku a vzrušení, protože slibuje malé překvapení. A když vám je sedm let, tak překvapení bývají to, co na světě milujete ze všeho nejvíc. Obzvlášť, je-li spojeno s dárky a tenhle při nejmenším jeden takový sliboval.

„Až přijedeš, tak ti ukážu malé překvapení. Tak na sebe dávej pozor, ať si ho užiješ.“

Takhle to tam stálo. Na pohledu s dvěma roztomilými dalmatinskými štěnátky. Operace Překvapení se rozeběhla v plném proudu. Ihned byl povolán řádný výbor, jehož cílem bylo odhalit, co může ono malé překvapení znamenat. Hlavní nápovědou byl samozřejmě obrázek na přední straně. „No to je jasný! Určitě dostaneš psa!“ „Možná dva psy, když tam jsou dvě ty štěnata!“

Samozřejmě je bláhové si myslet, že na mě doma čeká pes jenom kvůli jednomu obrázku. Na druhou stranu – má to být malé překvapení – a štěně přece malý je. Plus se jedná o něco, co si můžu vesele užívat – a hraní si se psem – to je užívání, no ne? Dětská logika je neúprosná, a tak malá Nelinka jela domů s velkým očekáváním. Hrdá, že se jí tuhle tajemnou šifru podařilo rozluštit. Jestlipak s tím psem přijdou k autobusu?

Nepřišli. Žádné vodítko v ruce. Jen šibalský pohled. „Tak co? Těšíš se na překvápko?“ Je to jasný, tohle bude určitě velký! Cesta domů byla snad nekonečná.

To, že nás u dveří nevítal žádný nový čtyřnohý přírustek znamenalo jediné – čeká na mě v mém pokoji! Mé divoké dedukování přerušila věta doléhající ke mně spíš mimoděk: „Tak, Neli, seznam se s Dominikem.“ Divný jméno pro psa, jen co je pravda, ale rodiče mají občas zvláštní nápady. Tenhle poslední záblesk naděje netrval příliš dlouho. To, co táta dřímal v rukou mělo do psa opravdu daleko.  Pravdou bylo, že to bylo malé. A to bylo tak to jediné, co ze slov „malé“, „překvapení“ a „užít“ byla pravda. Nebylo to totiž vůbec žádné překvapení. Byl to šok. Mé období jedináčkovství právě skončilo. A abych si s tím malým ukňouraným balíčkem mohla užít pořádnou srandu, musela jsem si ještě nějakou dobu počkat.

Rodiče zkrátka vůbec nechápou, jak vypadají překvapení a taky dávají dost hloupý indicie k jejich rozluštění.


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *