Je celá řada knih, které jsem přečetla jedním dechem (někdy dvěma a výjimečně i třemi), a pak jsou tady ty, které čtu třeba i deset let.

Markéta Lazarová (Vladislav Vančura)

Za svých maturitních let jsem ignorovala veškerou doporučenou četbu a horečně četla vše, co na seznamech nebylo. Těžko zpětně říct, zda to bylo tím, že v té době jsem měla jakýsi pubertální odpor ke všemu, co bylo starší než já, anebo doznívalo mé rebelské období. Oproti tomu zhruba pět let zpátky jsem zahořela touhou veškerou doporučenou literaturu k maturitě dohnat. Ambiciózní nápad vyžadoval systematičnost a začít s českými autory se zdálo jako dobrý nápad.

Vytvořila jsem TO READ list a prozřetelně začala těmi autory, kteří měli to štěstí, že jsem k nim přičichla ještě na základní škole, v níž jsem místo vzpoury proti systému chtěla naopak všechno splnit do posledního puntíku. Mimochodem nebyl to můj první TO READ list. TO READ list je vždy tematický a vždy začnu vypisovat ty autory a knihy, které jsem už přečetla. Tím sama sobě navodím hřejivý pocit z dobře vykonané práce, který schovávám za motivaci knihy ze seznamu přečíst. Ten se mi daří navodit natolik obstojně, že TO READ list nikdy nesplním, takže ano – za těch pět let jsem si vytvořila minimálně další tři. Ale zpátky k tématu.

Asi dva/tři roky zpátky jsem brouzdala Levnými knihami a hystericky vkládala do košíku (čti snažila se bradou z poličky přihodit na hromadu knih, kterých jsem měla plné ruce) všechno, co mi přišlo pod ruku. V principu jsem líný člověk a Markéta splňovala mnohé k tomu, aby v mém náručí také skončila – je to tenká knížečka z doporučené četby psaná jedním z nejoceňovanějších českých autorů. Někde vzadu v hlavě se mi sice drala na světlo matná vzpomínka, která říkala, že půjde o básnickou prózu, a která trochu zužovala mou mysl, neboť básně a potažmo básnická próza mě na hony minuly. A měla jsem ten hlásek poslechnout.

Jako řádný básnický ignorant rozděluji básně do tří základních a mnou zcela smyšlených kategorií:

  1. Básnička – krátký rýmující se útvar. Zpravidla má podobu dětské říkanky či přisprostlé rýmovačky.
  2. Pseudo-moudro obsahující jeden, maximálně dva verše, které se obrazným jazykem snaží popsat básníkův stav mysli a obvykle zní jako afirmace, jež svého času přistávaly každé ráno nejedné zbloudilé duši do e-mailu.
  3. Hříčky se slovy – krátký básnický humoristický útvar, opět obsahující jeden či dva verše, kde pointu tvoří využití homonyma v nečekaném kontextu či skládání slov.

Polemiku nad tím, jak je možné, že se mi nedostalo řádného vzdělání v oblasti poezie nyní odložme a pojďme si na rovinu říct, že nechat Markétu Markétou by ulevilo mně, vám, jež máte to štěstí a jste v poezii zdatnější, i Vančurovi, který se dodnes kvůli mně přetáčí v hrobě.

Není to ani tak jazyková forma, která je samozřejmě všemi literárními kritiky pozitivně hodnocena, jako spíš styl vyprávění, který mi nesedí. Těžko se to popisuje a možná vám to nebude dávat smysl, ale pojďme to zkusit. Na čtení knih mám nejradši pocit, že jsem součástí příběhu – nepozoruji postavy z dálky jako v televizi, ale pobíhám mezi nimi. Ve své hlavě doslova stojím vedle nich, poslouchám, co říkají, rozhlížím se po místnosti a prožívám s nimi všechny jejich emoce – nejčastěji strach, protože mám slabost pro thrillery. U Markéty tomu tak není. Nejsem vůbec součástí příběhu. Stojím nad nimi a pozoruji je z výšky. Jsem jim vzdálená, nedoléhají na mě jejich emoce. Jsou to odosobněná vyprávění postaviček, jejichž osud sleduji, ale nijak zvlášť mě nedojímají. Jako když koukáte do mraveniště a vrazíte do něj klacek. V tu chvílí se to začne hemžit mravenci všude kolem. Zajisté jste v jejich světě přivodili nemalou katastrofu. Určitě jste někomu způsobili práci navíc, možná jste někoho zabili či zranili, možná teď nějaký mravenec pláče, protože kvůli vám přišel o někoho blízkého a možná jen neuvědoměle reagují na vzniklou situaci.

Stejný pocit ve mně vyvolává čtení Markéty. Zřejmě zato může absence přímé řeči, která dialog mezi postavami vzdaluje a odprošťuje mě jako čtenáře od přímého vnímání emocí. Vše slyšíme (čteme) pouze skrze vypravěčův popis, který působí jako nezaujatý pozorovatel komentující dění kolem. A to nemluvím o tom, že onu zmiňovanou romantiku, aby v tom čert pohledal: Mikuláš ukradne Markétu, přes její protesty se s ní pomiluje, a když Markétě dojde, že jí jiný osud nečeká, tak si teda řekne, že to s ním zkusí. Co jiného jí taky zbejvá, že jo. Až se mi z té romantiky zamlžily brejle.

Egypťan Sinuhet (Miki Waltari)

Nebojte se, tohle bude kratší vyprávění než to o Markétě. Egypťan je totiž trochu jiná story s poměrně jasným koncem

Egypťana jsem začala číst ještě na střední škole a dostala jsem se do krásných ⅔. Od té dobu ji stále čtu a věřím, že se mi ji jednou podaří konečně dočíst. Důvody, proč jsem knihu ještě nedočetla, jsou dva.

Za prvé je to bichle. Vypráví totiž celý Sinuhetův život a její počet stran tomu vyprávění také odpovídá a jak se v průběhu let ukázalo, čím větší počet stran následuje po straně 250, tím se pravděpodobnost rychlého (rozuměj do dvou měsíců) dočtení poměrově snižuje. No a za druhé – nevím kde je. Pozorný čtenář jistě uzná, že druhý problém je poměrně zásadní, pokud se má dočtení vrátit zpátky do hry. Tajně doufám, že ji najdu v mámině knihovničce, jinak mě babička, která mi ji s důvěrou půjčila, asi zabije. 

Mimochodem za těch deset let, co „čtu” tuhle knihu jsem se setkala pouze s dvěma tipy knihomolů – ti, kteří knihu nečetli a statečně přiznali, že ji nikdy číst nebudou, protože je zkrátka tlustá a ti, kteří ji četli několikrát. NĚKOLIKRÁT – chápete to? Ta knížka má přes 800 stránek, čtu ji víc jak deset let a existují lidé, kteří ji přečetli NĚKOLIKRÁT?? Neuvěřitelný. Tleskám a stydím se.

Nadějné vyhlídky (Charles Dickens)

Nadějné vyhlídky jsem začala číst někdy v prváku na bakaláři, což je téměř deset let (!), abych si natrénovala angličtinu. Ano, jsem hrdým vlastníkem Nadějných vyhlídek v angličtině. A nadšení vystřídá velmi rychle zklamání, až vám řeknu, že ji hrdě vlastním ve čtečce. No a v tom je právě ta zrada.

Jeden z mých mnoha TO READ listů obsahuje také knihy v angličtině. Tenhle si výjimečně nemusím nikam psát, má totiž jednoduché pravidlo – je-li to anglický autor, sáhni po originálu. To se odvíjí od mého přesvědčení, že abych mohla vést uznalé hovory na téma jazykové zdatnosti anglických autorů, je nutné je číst v jejich rodném jazyce, neboť české překlady jsou chloubou spíše překladatelů, nikoliv samotných autorů. Shodou okolností v té době měl vyjít film Nadějné vyhlídky a já si dala předsevzetí, že než film vyjde, přečtu si knihu.

Všem je jasné, že knihu jsem nedočetla a film viděla a překvapivě to nebyla angličtina, která mi v dočtení bránila. Je to délka. Obsahově jsou Vyhlídky, s odhlédnutím od děje, podobné Egypťanovi. Také vypráví příběh chlapce od kolébky až do hrobu. Počet stran je sice méně, přesto pro líného čtenáře, jako jsem já, stále dost. Nicméně těch 500 stran nebylo ve čtečce (logicky) na první pohled zřejmé, takže si jistě dovede představit tu frustraci, kdy jsem po dvou měsících čtení zjistila, že jsem stěží v polovině. Časem zvítězily studijní povinnosti nad více jak pěti set stránkovým Dickensem a od té doby na mě ve čtečce čeká rozečtený na straně 257. 

Obraz Doriana Garye (Oscar Wilde)

Wilde patří do stejného TO READ listu jako Dickens. Jako první jsem od něj četla sbírku povídek, oblíbila si Slavíka a růži a Cantervillské strašidýlko a bez většího rozmyslu ho pasovala na svého oblíbeného autora. Když mi stejda z Kanady dovezl pár knih v angličtině a mezi nimi byl Obraz Doriana Graye, nemohla jsem mít větší radost.

Nadšení se ukázalo jako poněkud unáhlené a fakt, že jsem téhle knize dala tři šance a pokaždé se zasekla ve čtení na stejném místě, to jenom potvrzuje. Ne, že bych neměla svou oblíbenou pasáž. Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že je to scéna se Sibylou, která se z nešťastné lásky k Dorianovi vrhne pod jedoucí auto a Dorian, který celou situaci vnímá s chladným nezájmem.

Nemůžu Wildovi odpustit, že mě tak hezky připraví na temnou stránku hlavní postavy, a pak to zkazí pasážemi, v nichž se Dorian otravně plácá ve svých nových pocitech. Nicméně asi neexistuje člověk, který by nebyl obeznámen s dějem této knihy a pokaždé, když se s někým ze svých přátel o Obrazu bavíme, jsem namotivována dát mu ještě šanci. Možná to prubnu ještě do konce roku, dokud vím, kde ta kniha je.


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *